BIOGRAFIE

Jak jen pojmout tuhle část mého webu? Mám sem napsat životopis? Nebo nějaké údaje o své osobě? Nechci nikoho nudit, tak to pojmu trochu zvesela. Odpusťte mi, že budu osobní, když mě ve škole učili, jak být normální, mé IQ na to nestačilo.

Když nepočítám rodinu a své blízké, tak nejvíc na světě miluji tyhle tři věci:

1) tetování (jak jste jistě poznali, celé se to tady točí okolo kérek, obecně bych řekl, že obdivuji výtvarné a vizuální umění, grafiku apod., tetování mám rád také proto, že je na lidském těle a krása figury mě vždy fascinovala)

2) fitko (prostě sport, posilování, jsem trochu narcis, chci být zdravý, silný a vypadat dobře, což v mém věku 32 let už chvílemi jde docela ztuha, ale pořád mám ještě vlasy a zuby, takže to hodnotím kladně)

3) nemůžu lhát, pak miluju ještě dobrou mrdačku (bohužel tento bod mi hapruje, kéž by jí bylo tolik, co práce, ale znáte to, slastí je v dospělém životě vždy méně než povinností a starostí)

Tyhle věci se do vážné biografie asi nepíšou, co? Představte se, že posíláte životopis a tohle napíšete do posledního odstavce, kde se budoucí zaměstnavatel ptá na vaše hobby (pokud je to teda dneska ještě legální, ptát se na záliby, ztrácím se ve vší té moderní legislativě). Váš budoucí šéf si to přečte a řekne si: "OMG, co je to za idiota?!" A zatímco ten chlápek přemýšlí, jestli pozvat vás na pohovor je víc vzrušující, nebo nebezpečné, vy se ptáte sami sebe, co je vlastně idiotství? Upřímnost, nebo fake image? Naštěstí já žádného šéfa nemám, takže tohle mě netrápí. Navíc jsem tatér. Povím vám něco o tatérech, jsme někde hluboko na spodku žebříčku prestižnosti společenských povolání. Nahoře máme klasiku - lékař, právník, soudce, profesor. Zdá se mi, že navzdory dnešní liberální době, si tyto profese stále nemohou dovolit veřejně předvést nedokonalý obraz o sobě sama, protože by to ohrozilo jejich pověst. Och, to je nesvoboda. Já takové trápení nemám, čili je mi poněkud fuk, co si kdo o mě myslí. Ostatně tetování tvoří individualitu, že? Komu to pálí, pochopil z tohoto odstavce, že jsem dost liberální člověk.

Můj život nikdy nebyl moc přímočarý. Narodil jsem se v Brně, vyrostl v Prostějově, chvíli žil v Praze a teď jsem zase zpátky v Prostějově. Že budu tatér? To by mě dřív fakt nenapadlo. Od třinácti jsem chtěl být filmový režisér. Myslel jsem si, že budu slavný film director v Hollywoodu a vyhrávat Oskary. Proč ne? Je potřeba mít sny! Ale upřímně řečeno, moc realistická vize to nebyla, zdá se mi dneska. Po maturitě na gymplu jsem se dostal na filmovou režii na FAMU, kterou jsem i vystudoval. Je to krásný barák v Praze u Vltavy a je z něho vidět na Pražský hrad. Po státnicích jsem se nějaký čas pohyboval v branži a všemožně se zkoušel prosadit, což se mi ale nepovedlo. Tehdy jsem si myslel, že všichni ostatní jsou debilové a že nepoznali můj talent a  genialitu. O několik let poté, co jsem s filmem a televizí sekl, jsem naopak přesvědčeně věřil, že debil jsem já a žádný talent jsem ve skutečnosti nikdy neměl. Dneska vím, že ani jedno nebyla pravda. Příčinou byl jednoduchý fakt - film a TV (s výjimkou scenáristiky) je kolektivní sport, ale já jsem od přírody individualista. Není možné být v téhle branži úspěšný, aniž by člověk byl v důležitých věcech velmi diplomatický a nedělal kompromisy. Tohle jsou charakterové vlastnosti, které mi bohužel nebyly dány, vydriloval jsem si je až mnohem později. Byl jsem tehdy květina zasazená do nevhodné hlíny, prostě to nemohlo fungovat.

Takže jsem se smutkem opustil Prahu a řekl si, že si vyčistím hlavu (což se i trochu kostrbatě rýmuje). Co ale jiného dělat? "Vždycky mě bavilo tělo a psychologie, budu pomáhat lidem!" Och, jaká klasická ironie! Ti, kteří sami potřebují nejvíc pomoci, chtějí pomáhat. Tak to ve světě chodí a není na tom nic nového, ani špatného. Jeden můj známý, psycholog, mi dokonce řekl, že je častým jevem (prý hlavně v Anglii), když se pacient stane terapeutem. Proč by to nemohlo fungovat i v ČR, že? Tak jsem si udělal masážní kurz! Tři roky jsem lidi masíroval a povídal si s nimi. Snažil jsem se jim pomáhat a věřím, že některým jsem opravdu pomohl. Za tu dobu jsem se - jak to jen říct? očistil? dobře, použiju tohle slovo -  očistil od minulosti a posunul se osobnostně dál. Jenže dospěl jsem také k dvěma závěrům. To masírování je fakt dřina! Navíc pořád dokola to samé. A zadruhé - jak můžu cítit osobní integritu a někomu pomáhat, když můj vlastní život stále nefunguje tak, jak bych si představoval? Lámal jsem si nad tím hlavu, až mi došlo, že tahle cesta taky není úplně pro mě. Nicméně nebyly to ztracené tři roky, naopak to byl zcela nezbytný očistec po předchozím pekle. Ke všemu jsem poznal lidské osudy, často tragické, a uvědomil si, že ostatní lidé také mají duši, emoce a problémy, což mi nastartovalo vlastní empatii, která se nakonec stala asi tím posledním bodem zlomu, kdy jsem se rozhodl této práce nechat. Nedokázal jsem dál unést tíhu problémů druhých. V každé činnosti, kterou člověk dělá dlouhodobě, se přirozeně bude více či méně zlepšovat. Pokud se zlepšujete v terapeutické činnosti, zákonitě budete přitahovat stále těžší a smutnější případy. To je fakt, to je realita, nepřímá úměra. Já chtěl nakonec spíš krásný život a netrápit se. 

Pak jsem si řekl: "Hmmmm, Honzo, je ti třicet, takže bys už měl sakra najít něco, co ti bude fungovat, jinak z tebe bude pořádnej looser." Tetování splňovalo všechno, co jsem chtěl. Tvořivost, svoboda, realizování se, možnost vydělat si. Půjčil jsem si od rodičů, udělal si kurzy, pronajal salon, nakoupil všechno potřebné a vrhl se na to. Světe div se, funguje to! Konečně správná volba! Jsem teď tedy tatér a pokud mi nehrábne z nedostatku sexu a nepůjdu do porna, tak tatérem zůstanu už napořád. Jednoduše proto, že v důležitých věcech jsem věrný a neopustím něco (někoho), díky čemu (komu) je můj život lepší, šťastnější a krásnější. Už vůbec ne pro něco (někoho), co (kdo) je jen holubem na střeše, vzdušným zámkem v dáli. S trochou humoru to tetování vidím až do smrti, protože svět se změní, důchod mít nebudu a postarat se o sebe budu muset sám. Proto musím sportovat, ohnutý hřbet nad klientem několik hodin v kuse - to chce mít tělo v dobré kondici. 

Minulost jsem napsal, přítomnost taky, zbývá ještě budoucnost. Ohledně té jsem optimista, sice mě běžně vytáčí všudypřítomná blbost a nudnost (blbost míň, té se dá při troše štěstí zasmát, ale nudnost se musí vytrpět, nebo nějak cíleně zničit), přesto mám lidi celkem rád a taky k nim chovám obdiv. Jako masér/terapeut jsem na vlastní oči viděl, jaká destrukce, násilí a hrubost v lidech může být, přesto jsme to jako civilizace dotáhli dost daleko. Někdo může říct, že kérkama po sobě na světě nic nezanechám, ale já to tak nevidím. Mám naději do budoucna, dělám lidi hezčí a osobitější. To má podle mě smysl, je to určitý odkaz. Kdybych seděl v kasinu a na deskové hře "Lidstvo" sázel, kdy hra skončí, tak bych dal celý bank na 20. století. Evidentně bych prohrál, stále tu jsme, zažíváme neuvěřitelný blahobyt, jaký nikdy v dějinách nebyl. Jak tedy můžu být pesimita? Jsem realistický optimista.